Již před 35 000 lety naši předkové používali znaky k vyjádření množství. Od té doby matematika pomáhá lidem řešit jejich každodenní problémy. Pro mnohé z nás je pochopení vyšší matematiky za hranicí našich schopností. Proto na lidi, kteří dokáží zkoumat nekonečnou říši plnou různých struktur a čísel, hledíme občas v němém úžasu. Tady je 10 z nich…
Pythagoras asi 570 – 490 př.n.l.
O životě Pythagora nemáme přímé důkazy. Všechny informace pochází ze záznamů jiných lidí, především z Platónových spisů. Někteří vědci jsou toho názoru, že Pythagoras není skutečnou osobou, ale jen zosobněním myšlenek. Podle legendy se Pythagoras narodil na ostrově Samos a než se usadil v jižní Itálii, kde založil Pythagorejskou školu, hodně cestoval. Možná se dostal až do Indie. Zajímal se o matematiku Babylonské říše, Egypta a dalších kultur.
Euklides asi 300 př. n. l.
Euklidův život je záhadou. Mnoho překladů jeho práce se připisuje jistému Euklidovy z Megary, který byl žákem Sokrata a pravděpodobně žil o sto let později než náš „otec geometrie“. Euklidés věnující se matematice, žil na přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem
, v Alexandrii, kde nepochybně čerpal informace z nedávno zřízené velké knihovny. Archimedes uvádí, že Euklidés učil egyptského Faraona Ptolemaia a při jeho snaze ulehčit si studium ho napomenul větou: „Ke geometrii neexistuje žádná královská cesta.“.
Fibonacci asi 1170 – 1240
Známý také jako Leonardo z Pisy nebo Leonardo Bonacci. Nejznámější přezdívka tohoto matematika je zdrobnělina rodového jména a znamená “Bonacciho syn“. Jméno, pod kterým jsou on i jeho posloupnost známy, se vžilo do běžné řeči až mnoho let od jeho smrti. Leonardo při formulování své matematické teorie čerpal z dětství, které strávil v oblasti dnešního Alžírska (jeho otec zde byl obchodník). Republika Pisa mu garantovala doživotní rentu za jeho matematické dílo, které bylo chápané jako prostředek na zlepšení obchodních praktik.
Leonhard Euler 1707 – 1783
Euler je zakladatelem teorie grafů, přirozených logaritmů a Infinitezimálního počtu. Zabýval se i logikou, optikou a mechanikou. Zavedl také spoustu nových moderních matematických pojmů a symbolů, obzvlášť v matematické analýze. Měl fenomenální paměť, díky které mohl studovat kromě mnoha technických předmětů i cizí jazyky. I když byl švýcarské národnosti, většinu svého života prožil v Ruském Petrohradě a v německém Berlíně. Měl nemocný zrak a více než polovinu svého života sotva viděl, o to více jsou jeho objevy úctyhodnější.
Carl Friedrich Gauss 1777 – 1855
“Princ matematiky” neměl příliš královský vstup do života. Jeho rodiče byli negramotní a nezaznamenali ani datum jeho narození. Jeho matka si vzpomněla, že se narodil ve středu, 8 dní před svátkem Nanebevstoupení Páně, který byl 40 dní po Zmrtvýchvstání. Gauss byl zázračné dítě. Jeho vzdělávání sponzoroval vévoda z Brunswicku, který ho poslal na studia do Göttingenu, kde působil po zbytek svého života. Gauss byl výjimečnou osobností své generace a zasloužil se o rozvoj geometrie, prvočísel a statistiky.
Pierre de Fermat 1601 – 1665
Asi nejslavnější amatérský matematik v dějinách. Pierre de Fermat působil jako právník v ospalém městečku v jižní Francii a podle některých záznamů nebyl za svoji zručnost v soudní síni právě obdivovaný. Jeho otec byl bohatý obchodník. Fermat byltedy finančně zajištěný a mohl dostatek času věnovat svým zálibám, mezi které patřila i matematika. Měl zvyk psát si své poznámky na okraje knih nebo je posílat dopisem přátelům, než je publikoval. Fermat byl uzavřený a opatrný a žil raději v anonymitě. Velmi málo publikoval a mnohá jeho díla vyšla až po jeho smrti. Objevil analytickou geometrii nezávisle na Descartesovi, ale nepublikoval ji. Spolu s Pascalem vystavěli teorii pravděpodobnosti a sám v optice objevil princip nejkratšího času, dnes pojmenovaný na jeho počest Fermatův princip. Nezanechal téměř žádné matematické důkazy svých vět (tehdy se to nevyžadovalo) a většinu za něj dokazovali jiný. Jeho nejslavnější větu dokázal až v roce 1995 matematik A. Willes.
Gottfried Leibniz 1646 – 1716
Leibniz byl úplným opakem svého rivala Isaaca Newtona. Byl vtipný, okouzlující a po celé Evropě měl mnoho obdivovatelů. K matematice se dostat poměrně pozdě. Nejdříve vykonával diplomatické a knihovnické služby u mohučského kurfiřta a poté na hannoverském dvoře. Toto povolání mu umožňovalo hojně cestovat a seznamovat se s díly dalších autorů. Leibniz zjistil, že existuje postup přesně opačný k derivacím a že je vhodný pro výpočet obsahů jakkoli křivých obrazců. Tato operace byla nazvaná integrování. Roku 1700 se zasloužil o zřízení první německé společnosti věd v Prusku. V Hannoveru setrval až do roku 1716, kdy zemřel. Celý život se věnoval psaní filozofických a matematických pojednání.
Archimédés ze Syrakus asi 290 – 212 př. n. l.
Není známo, jestli tento řecký vědec a vynálezce vůbec navštívil oblast dnešního Řecka. Žil totiž v helénské kolonii Syrakusy na Sicílii a zřejmě studoval v Alexandrii. Jen málo lidí se svými úspěchy může rovnat Archimédovi. Kromě matematiky se věnoval i vynálezům. Vynalezl Archimédův šroub na čerpání vody, Archimédův pohár a údajně i tajnou zbraň na zapalování lodí, která zesilovala účinek slunečních paprsků pomocí systému zrcadel (leštěných štítů vojáků). A samozřejmě je autorem Archimédova zákona, který dává do souvislosti vztlak a hustotu.
René Descartes 1596 – 1650
Jen málo výroků slýcháme častěji než „Cogito ergo sum“, Descartův základní důkaz vlastní existence. Descartes dále vysvětluje, že kde je myšlenka, tam je pochybnost. Když člověk pochybuje o svých myšlenkách a existenci, pak je to dostatečným důkazem, že existuje. I když byl katolík, vybral si pro svůj život území Holandska, kde vládli protestanti. Vydání svého prvního díla Rozprava o světle anebo o světě odložil potom, co jeho současník Galileo byl postaven za kacířstvípřed vatikánský soud . Většina jeho práce si později našla cestu do jeho mistrovského díla Rozprava o metodě.
Joseph Lagrange 1736 – 1813
Joseph-Louis Lagrange, původním jménem Giuseppe Lodovico Lagrangia, byl francouzský matematik a astronom italského původu, který významně rozvinul matematickou analýzu, teorii čísel, klasickou a nebeskou mechaniku. Rozpracoval techniku výpočtů prvků drah planet a komet na základě tří pozorování a úlohu tří těles. Během francouzské revoluce pomáhal s reformou měr a vah. Je spoluzakladatelem oblasti matematiky nazývané variační počet. Byl jedním z největších matematiků 18. století, podobně jako Leonhard Euler. Již v 19 letech se stal profesorem na turínské Accademia delle Scienze a od roku 1797 přednášel na prestižní francouzské École polytechnique.